Co je součástí osobního prostoru teenagera?

„Mám zaklepat na zavřené dveře?
Osobní prostor teenagera”

psycholog oddělení dorostu
Polezhaeva S.V.

Osobní prostor je právo, které je vyhrazeno každému člověku. Bez osobního prostoru je člověk zbaven sám sebe, protože lidský vývoj probíhá podle scénáře jiných lidí.

Pokud si dítě do 10 let ještě nevyvinulo svůj vlastní osobní prostor, pak je čas, aby rodiče o tomto tématu přemýšleli, protože cílem dospívání je psychologické oddělení od rodiče. Dříve dítě vnímalo rodiče jako silného dospělého, který má ve všem pravdu a rodič byl jeho hlavním průvodcem do tohoto světa, člověkem, který ukazuje, jak tento svět funguje a podle jakých pravidel by se v tomto světě mělo žít. Úkolem dítěte je nyní udělat další důležitý krok k samostatnému životu, totiž oddělit se od dospělého a pochopit jeho individualitu.

Když rodiče zorganizují pro své dítě samostatný pokoj, pomáhají mu tím pochopit něco o sobě a vybudovat si svůj vlastní osobní svět. Svět, ve kterém se dítě může schovat před všemi problémy, být samo se sebou, relaxovat, nabírat sílu, nadávat na každého, plakat, celkově se nebojí projevit. Ve svém pokoji si dítě může vytvořit svůj vlastní osobní svět a žít v něm podle svých vlastních pravidel. Možná to vyděsí mnoho rodičů a co když se stane neovladatelným, pokud bude žít podle svých vlastních pravidel. Co když se tam dostane do chaosu a přestane nás poslouchat. Poslušné dítě je snem mnoha rodičů. Zapomínáme ale na to, že až dítě vyroste, bude muset v tomto těžkém světě žít samostatně. A pokud bude velmi poslušný, bude schopen pouze plnit pokyny ostatních, bude snadno manipulovatelný, tedy ovladatelný a nikdy se nebude moci samostatně rozhodovat, vždy bude závislý na názory ostatních. Osobní pokoj je prvním prostorem, který se teenager učí strukturovat, sám rozhoduje o tom, kde bude mít, co bude, a tím řeší důležitý osobní úkol: stanovení priorit. Co je pro něj jako člověka důležitější: hudba nebo škola, fotbal nebo počítač. Uspořádáním svého prostoru teenager odpovídá na nejdůležitější úkoly jednotlivce. Jak chci žít v tomto světě? Co jsem? Jak mohu žít sám, bez rodičů?

Rodiče se často obávají poruchy v dětském pokoji, a dokonce mu ji odmítají dát s odkazem na skutečnost, že teenager není schopen se o sebe postarat, natož spravovat pokoj. Majitel jeho věcí ale zpravidla ví, kde co má, takže má jakýsi pořádek. Dospívání je také rychlý hormonální nárůst doprovázený aktivním růstem a dozráváním vnějších pohlavních znaků. Tělo se neustále mění, sexualita se vyvíjí. A zde nelze přeceňovat význam samostatné místnosti. Pro teenagera je důležité zkoumat, přijímat, cítit vše, co se v něm změnilo. Přijmout své tělo, pochopit, jak navenek vypadám, přijmout své změny, svou vznikající mužnost či ženskost, je v tomto věku velmi těžký úkol. A tady je to bez samostatné místnosti velmi obtížné. Musí existovat místo, kde jste sami s tímto neustále se měnícím tělem.

Jaké je nebezpečí nedostatku osobního prostoru? Pokud dítě nemá svůj koutek, svůj pokoj, pak se zdá, že je všem doma neustále na očích. Bez ohledu na to, co teenager říká, bez ohledu na to, co dělá, bude vždy vidět. I když maminka nebo tatínek nebyli v době příjezdu doma, na základě malých detailů mohli snadno určit, co jejich dítě dělá. Cesta ven je jen jedna – nijak se neukazovat nebo se ukazovat jen na ulici. Dítě se vyhýbá mluvení o něčem důležitém, snaží se stát neviditelným a přechází do jiné reality (počítačové hry). Každý člověk potřebuje prostor, ve kterém se bude cítit relativně bezpečně, kde se může schovat před složitým a nepochopitelným světem, svůj vlastní mikrosvět, ve kterém může žít podle svých vlastních pravidel. Pokud takový prostor neexistuje, není místo, kde by teenager odpočíval a zotavoval se ze „zlídivých očí“, není místo, kde by se cítil bezpečně, není místo, kde by mohl projevit svou individualitu (i z perspektivy, kterou rodičům se nelíbí, ale pouze jeho individualita), duševní vývoj dítěte bude brzděn. Bude pro něj těžké získat svou autoritu.

Mít samostatný pokoj nebo osobní prostor dává dítěti následující:

• Utváření stabilních psychologických hranic.
• Hodnota a jedinečnost jeho vnitřního světa.
• Odpočinek a obnova zdrojů.
• Pocit bezpečí.
• Schopnost vyjádřit se.
• Poznání a přijetí svého těla.
• Setkání s mou sexualitou.
• Schopnost strukturovat prostor kolem vás a váš vnitřní svět.
• Sebeúcta.
• Prevence deviantního chování.

Důležitou úlohou rodiče v tomto věku je uznat dítě jako ne-li rovnoprávného dospělého (teenager se ještě neumí sám o sebe postarat), ale jako jedince, jehož názor je respektován, pozorně naslouchán a brán v potaz. Tím, že dítěti přidělí samostatný pokoj, mu rodiče jakoby sdělují, že je jimi respektováno, že rodiče respektují jeho vnitřní svět a váží si jeho osobnosti. Tím se zabrání tomu, aby se teenager dostal do deviantní skupiny, tedy do skupiny lidí s destruktivním chováním (drogy, alkohol, kriminalita). Teenager, kterému se doma nedostalo uznání a respektu, ho bude hledat na ulici a bude hračkou v rukou lidí, kteří snadno manipulují s ostatními, vytvářejí lacinou autoritu (např. vypil sklenku vodky – v pohodě, rozbil okno – tučné a tak dále). Respekt a podpora rodiče učiní dítě odolným vůči takovým manipulacím.

V období dospívání je pro rodiče samozřejmě mnohem obtížnější zabránit tomu, aby dítě ublížilo, než tomu bylo dříve. Dospíváním si dítě již vytvořilo určitý okruh přátel a zájmů, kterému věnuje významnou dobu. A pokud se sociální okruh teenagera nebo jeho preference nelíbí rodičům, začíná totální kontrola. Rodiče, kteří se stejně jako dříve snaží držet krok se všemi událostmi v životě teenagera, začnou bezostyšně pronikat do osobního prostoru dítěte, což zahrnuje: čtení dopisů; odposlouchávání hovorů; kontrola trasy; kontrola kapes oděvů; bezdůvodné vniknutí do sociálního okruhu teenagera atd. Rodiče věří, že vzhledem k tomu, že jsou za své děti plně zodpovědní, mají právo plánovat život teenagera do nejmenších detailů. Rodiče přitom úplně zapomínají, že dítě vyrostlo a musí se naučit samostatně přijímat zodpovědná rozhodnutí, která mohou ovlivnit celý jeho budoucí osud. V důsledku toho přehnaná péče o dítě vede k tomu, že v dospělosti se člověk stává plachým a bázlivým, není schopen rychle se správně rozhodnout, postrádá vůli a pevný charakter. Takový člověk bude celou dobu čekat, až mu někdo dá správnou odpověď na otázku, která ho zajímá, ale nikdy se nerozhodne sám. K tomu dochází, když teenager přijme „pravidla hry“ stanovená rodiči a má pokorný postoj k úplné kontrole života teenagera ze strany rodičů. Co se ale stane, když je dítě kategoricky proti tomu, aby rodiče narušovali jeho osobní prostor, ale přesto to dělají? Teenager se stává velmi agresivním nebo naopak přehnaně uzavřeným do sebe. Aby se zabránilo vzniku agresivního chování u dítěte, měli by rodiče dát dítěti najevo, že jeho názor je jimi akceptován a oceňován. Před rozhodnutím, které se dítěte přímo dotkne, byste se proto měli s dítětem poradit a rozhodnout se s přihlédnutím k jeho názoru. Pokud rodič potřebuje dítěti zakázat něco dělat, nemělo by to být provedeno drsným a kategorickým způsobem, ale tím, že dítěti poskytne jasné příklady.

Co by tedy měli rodiče dělat, aby zajistili, že jejich vztah s dětmi zůstane vždy příznivý:

1. Nikdy za své dítě nerozhodujte o všem. Pokud se problém, o kterém se v rodině diskutuje, přímo týká dítěte, musíte se ho zeptat na názor. Konzultací s dítětem k němu budujete vztah na principech spolupráce a důvěry, nikoli na základě podřízenosti.
2. Nezasahujte do osobních věcí svého dítěte. Každý z nás má své osobní věci – věci, se kterými má právo nakládat podle vlastního uvážení. Tyto věci můžeme darovat, ztratit nebo rozbít a nic špatného za to nedostaneme. Děti mají v tomto ohledu stejná práva jako dospělí. Teenager by měl mít své osobní věci, ke kterým má přístup pouze on. Pokud vás vaše dítě požádá, abyste mu něco koupili, můžete jeho žádost odmítnout, ale pokud věc koupíte, nemůžete ji svému dospívajícímu vzít. Dítěti také v žádném případě nevyčítajte, že vše, co má, bylo koupeno za vaše peníze.
3. Respektujte osobní čas svého teenagera. Věnujte mu několik hodin denně, aby se mohl věnovat výhradně svým vlastním věcem. V jeho osobním čase nerušte a nerozptylujte své dítě žádostí o pomoc při úklidu nebo chození do obchodu. Pokud svému dítěti dovolíte, aby mělo svůj vlastní čas, bude méně pravděpodobné, že bude utíkat z domova, aby mělo svůj vlastní čas. Nejdůležitější, když se u dítěte začíná utvářet pocit osobního prostoru, je nepotlačovat v něm původ nezávislosti. Často, abyste zachránili dítě před problémy, měli byste nejprve mluvit se samotným dítětem o tom, co ho trápí. Ne každé dítě je však připraveno odhalit tajemství své duše i svým rodičům. Proto, aby dítě projevilo otevřenost a chuť s vámi komunikovat, měli byste dát dítěti najevo, že respektujete jeho názor a nasloucháte mu.