Před nedávnem se v Moskvě konala přednáška slavného rakouského psychoterapeuta Alfrieda Längleho. RG vydává zkrácenou verzi.
Téma osamělosti zná asi každý z nás. Osamělost je pocit, který nás provází v našem vývoji. Je to součást cesty k nalezení sebe sama. A vede nás to k tomu, abychom si vztahů více vážili.
Zkušenost osamělosti
Samota se prožívá velmi bolestně. To je pocit, ze kterého chceme uniknout, a děláme to tím, že nás něco rozptyluje. Pomáhá nám sledování televizních pořadů a filmů, počítač, mobilní telefon, cestování, alkohol, práce. To vše pomáhá zbavit se nepříjemného pocitu. Protože v samotě zažíváme, že jsme opět vrženi zpět do sebe. V samotě mám jen sebe. jsem opuštěný. V okolí nikdo není. Nemám vztah, nemám nikoho, s kým bych mohl mluvit. Osamělost je zkušenost, že nejste ve vztahu. Tento pocit může být zvláště akutní při touze po něčem. Pokud někoho milujete, je vám smutno, že jste od něj odděleni. Chybí mi můj milovaný, cítím se s ním spojený, ale nevidím ho. Mé srdce je s ním a bez něj je mé srdce do jisté míry ztraceno.
Podobný pocit můžeme zažít i s nostalgií, když toužíme po našich rodných místech. Zažil jsem velmi silnou touhu po svých rodných místech, když jsem byl jako dítě ve věku 11-12 let na internátu. Doma bylo teplo a příjemně, měl jsem tam vztahy, měl jsem tam kamarády a byl jsem na internátu daleko od domova. Nebyl jsem doma celý měsíc. Připadal jsem si jako v cizím světě. Svět byl studený a já se cítil ztracený. Celou tu dobu jsem myslel na to, co se děje doma, co dělali moji příbuzní: teď vstali, teď večeří, teď se rodina sešla u stolu. A neustále mě bolelo, protože jsem byl oddělen od té části života, kde jsem obvykle zažíval teplo, kde jsem měl pocit, že jsem součástí tohoto světa. Cítil jsem se neuvěřitelně sám.
V práci se můžeme cítit osamělí, pokud jsme konfrontováni s nějakými požadavky, pokud existují projekty, ke kterým jsme ještě nedospěli. Kde se kvůli nim cítíme nejistě a pokud nás zároveň nikdo nepodporuje. Pak se cítíme sami. Pokud vím, že vše závisí jen na mně, může se objevit strach, který bude samotu doprovázet. Je to strach, že budu slabý, že se budu cítit provinile, že to nezvládnu.
Ještě horší je, pokud k šikaně dochází v zaměstnání. Pak budu mít pocit, že jsem tomu vydán na milost a nemilost, jsem na okraji společnosti a už nejsem její součástí.
Samota je velmi velké téma ve stáří, ve stáří. A v dětství. Děti, které se nepotkávají, děti, které jsou ponechány samy, když jsou jejich rodiče zaneprázdněni něčím jiným, se mohou ve své osamělosti cítit bezmocně. Samota děti traumatizuje, protože samy nejsou schopny rozvíjet své já, přestávají se vyvíjet. Zkreslení nastává ve vývoji dítěte, pokud prožívá dlouhé chvíle osamělosti. Na druhou stranu není tak špatné, když dítě stráví pár hodin o samotě, protože to je impuls pro jeho rozvoj. Přesně taková je realita.
Ve stáří už osamělost není traumatickým faktorem a nebrání vývoji – ale zatěžuje. Může způsobit deprese, paranoidní pocity, poruchy spánku, psychosomatické potíže a pseudodemenci. Stává se, že pseudodemence je mlčením člověka od osamělosti. Dříve měl rodinu, desítky let pracoval, byl mezi lidmi a teď sedí doma sám. Jeden z mých pacientů ve věku 85 let seděl sám doma. Být jejím lékařem, aby nebyla úplně osamělá, koupil jsem jí kanára. Měla živého tvora. Tento kanárek jí pomohl žít o pár let déle. Mluvila s ní každý den.
Pro většinu starších lidí slouží televize jako „utěšitelka“. Ale TV je komunikace zaměřená pouze jedním směrem. A přesto člověk alespoň slyší lidské hlasy. A v každém případě si může něco říct, i když to nikdo neuslyší. Myslím, že to není špatná forma překonání osamělosti, vytvoření nějakého mostu, protože to zmírňuje závažnost osamělosti. Ale samozřejmě je to náhražka, náhrada. Ve stáří může být samota velmi depresivní. Zvláště pokud ztratil schopnost vidět nebo slyšet. Umím si představit, že bych v tomto státě musel pár let žít? Kdy jediné, co mě bude provázet, jsou bolesti zad nebo poruchy trávení. Dokážeme si představit, jak jsme v takových situacích bezmocní. A zde skutečně vyvstává otázka hodnoty života.
Znám osamělost? Zeptáme-li se sami sebe: kdy jsem se naposledy cítil osamělý? Je osamělost nějak přítomna v mém životě? Možná se to skrývá za nějakým obchodním každodenním životem? Pokud mám být upřímný, pravděpodobně to najdu. Nebo zjistím, že byly chvíle, kdy jsem byl sám. Možná jsem ten pocit už dlouho neznal? Možná je mi to cizí? Nebo jiný pól: možná opravdu akutně trpím osamělostí? A to mě tak zaplavuje, že veškerá radost ve vztahu k životu prostě zmizela, že se nabízí otázka po smyslu života.
Osamělost mezi lidmi
Samotu mohu zažít nejen tehdy, když nemám vztahy s lidmi. Můžu se cítit osamělý během nějaké dovolené, na večírku, dokonce i na své vlastní narozeniny, ve škole, v práci, v rodině. Někdy jsou lidé poblíž, ale něco chybí. Nedochází k setkání, není dostatek intimity, nedochází k výměně názorů s jinou osobou. Vedeme povrchní rozhovory a já mám potřebu s člověkem mluvit doopravdy. Bavíme se o lyžování, o autech, ale nemluvíme o mně a tobě.
V mnoha rodinách je to jen o nějakém byznysu, kdo a co má nakupovat, kdo má vařit, ale naše vztahy, to, co nás trápí, mlčí. Cítím se pak sám a v rodině.
Pokud mě v rodině nikdo nevidí, zvláště pokud se bavíme o dítěti, pak jsem osamělý. Je to ještě horší – jsem opuštěný, protože kolem jsou lidé, ale nezajímají mě, nedívají se mi do očí. Dívají se jen na to, jestli se mi ve škole daří a že nedělám nic špatného. A takhle jsem byl vychován. Vyrůstám sám.
Totéž se děje v partnerstvích: jsme spolu 20 let, ale zároveň se cítíme osamělí. Sexuální vztah funguje, ale jsem ve vztahu? Je to pro toho druhého o mně – nebo jen o něm samotném? Nebo jen o uspokojení nějakých potřeb? Pokud si nenajdeme čas na to, abychom si spolu popovídali, jako když jsme byli zamilovaní, staneme se osamělými i v dobrých vztazích.
V každém vztahu jsou období, kdy je pociťována osamělost, protože vztah se vyvíjí více na křivce, prochází vzestupy a pády. Nemůžeme být neustále připraveni komunikovat s druhým, být neustále otevření druhému člověku. Jsme pohrouženi do sebe, zaneprázdněni svými problémy, pocity a na další nám nezbývá čas. Ale může se to stát právě tehdy, když to nejvíc potřebuje. V tuto chvíli nejsem pro druhého a ten se cítí sám, možná i opuštěný v nesnázích. Takové situace nastávají v každém vztahu. Ale vztahu to neškodí, když pak můžeme mluvit o našich různých stavech. A pak se zase najdeme. Někdy však tyto okamžiky zůstávají ranami, které dostáváme v průběhu života.
Samotu můžeme zažít nejen tehdy, když nejsme ve vztahu, ale i když jsme obklopeni lidmi. A zároveň se nemůžeme cítit osamělí, když tu nikdo není.
Abychom pochopili osamělost, zkusme se na člověka podívat hlouběji. Pak můžeme pochopit, proč se osamělost projevuje tolika různými způsoby.
Příčiny osamělosti
Člověk je tvor, který je jakoby umístěn do světa. Hlavní myšlenkou existenciální filozofie je, že není možné být člověkem bez korelace se světem. Být člověkem v podstatě znamená být ve světě, být ve spojení s něčím nebo někým jiným. Bez spojení s jinakostí není možné být člověkem.
Heidegger definoval „být zde“ (existenci) přesně tímto způsobem. Heidegger často používal slovo Dasein místo pojmu Osoba, aby ukázal, že nemohu být, pokud nejsem spojen s Tebou nebo s tímto. Být zde znamená být v míru. Ve světě mé rodiny, ve světě mého města, ve světě mých představ a představ. To znamená, že být člověkem je základní příbuznost. Pokud něco v této korelaci nefunguje, pak zažíváme nedostatek něčeho a můžeme se cítit osamělí.
Toto spojení je ale dvojí. Martin Buber mluvil o vztazích „Já-Ty“ a „Já-To“: Mám vztah k jinému člověku, stejně jako já, a je to osobní vztah, nebo mám vztah k nějaké věci, nějakému podnikání (např. „řídím auto“). To znamená, že vztahy mají vnější pól, ale mají také vnitřní pól. Potřebuji se také vypořádat se sebou samým, potřebuji nejen BÝT v tomto světě, ale musím být i JÁ.Máme korelaci venku a korelaci sami se sebou. Tato myšlenka vám může pomoci pochopit tři důvody, proč dochází k osamělosti.
Za prvé, osamělost je porušením, poruchou vztahů. Když jsme sami, obáváme se, že buď neexistuje žádný vztah, nebo že se nevyvíjí správně. Vztah s člověkem znamená: Jsem s tímto člověkem spojen svými pocity, rád bych toho člověka prožíval ve svých pocitech. Chtěl bych cítit, co ho motivuje a co cítí.
Zamysleme se nad vztahem s vaším dítětem. Chtěla bych cítit, jak dítě prožívá a žije svůj život. Ráda bych se na tom podílela, chtěla bych mu být nablízku – protože blízkostí rozvíjím cit pro své dítě a jeho život.
Vztahy jsou více než jen příbuznost z hlediska pocitů. Vztahy mají vždy začátek, ale vztahy nemají konec. Vztahy trvají věčně. A dá se předpokládat, že vzhledem k tomu, že vždy zůstávám ve spojení s osobou, se kterou mám nebo jsem měl vztah, nikdy nemohu být osamělý. Všechny vztahy, které jsem měl s ostatními lidmi, byly ve mně zachovány. Pokud potkám svou bývalou přítelkyni po 20 letech na ulici, srdce mi začne bít rychleji – protože něco bylo a stále to ve mně je. Vše, co se ve vztahu děje, je zachováno. A podle toho můžu žít. Pokud jsem s někým zažil něco dobrého, pak je to zdroj štěstí v mém dalším životě. Mohu myslet na svou matku, svého otce, se kterým jsem měl dobrý vztah, a cítit hřejivý pocit.
Pokud je však vztah špatný, nechci si je pamatovat, nechci se vracet do minulosti. Pak bych si přál, aby to nebyla pravda. Pak s tím ztrácím kontakt. Zdá se, že existuje vztah, ale bolí mě to – a odvracím se. A když se odvrátím, tak ten vztah už v tu chvíli nežije. Proto se může stát, že se budu cítit osaměle, ačkoli jsem nebo jsem byl ve vztahu.
Existuje další důvod, proč se ve vztazích můžete cítit osamělí. To, co jsme dosud popsali, je vnější pól vztahu. Ale existují vztahy směřující dovnitř – vztahy se sebou samým. Pokud se necítím sám sebou, pokud nemám pocity, pokud jsou tlumené, pak jsem sám se sebou. Pokud necítím své tělo, své dýchání, svou náladu, svou pohodu, svou únavu, svou radost, svou bolest – pokud toto všechno necítím, pak nejsem ve vztahu sám se sebou. Pak mi chybí základní, základní část života.
To se může stát, pokud jsem měl zkušenost, která způsobila bolest – pak se nechci obrátit na sebe. Pokud jsem byl uražen, zklamán, oklamán, pokud jsem byl zesměšňován, pak cítím bolest, když se otočím k sobě. A je přirozeným lidským reflexem odvrátit se od toho, co způsobuje bolest a utrpení. Popsali jsme to z hlediska vnějších vztahů, ale i ve vztazích vnitřních mohu od sebe odstoupit. A pak už se necítím sám sebou, už nejsem ve vztahu sám se sebou. Může mě to dovést tak daleko, že nebudu cítit své tělo. Své pocity budu cítit v tak malé míře, že se u mě rozvinou psychosomatické poruchy. Vždy naznačují, že necítíte něco velmi důležitého. To je signál: nemusíš takhle dál žít, cítíš, co tě bolí, abys to mohl zpracovat. Abyste mohli být smutní, abyste mohli odpustit – jinak nebudete svobodní. Migrény, žaludeční vředy, astma a další poruchy mi říkají: takhle nepokračuj. Nejprve musíte udělat něco velmi důležitého.
Pokud ztratím vztah k sobě samému, pak už se nebudu moci cítit. Nebo ještě hůř – ani s tebou nemůžu žít vztah.
Nemohu skutečně zažít vztah s druhým, pokud nejsem schopen rezonance, pokud ve mně nevznikne žádný pohyb, protože city jsou příliš zraněné. Nebo proto, že jsem je vlastně nikdy neměl. Pokud mě moje matka nikdy nedržela v náručí, kdyby na mě můj otec neměl čas, kdybych neměl skutečné přátele, pak mám „tupý“ svět pocitů – svět, který se nedokázal rozvinout. Pak jsou mé city ubohé a pak jsem neustále sám. Protože se necítím moc dobře (nebo vůbec). Ve vztahu k druhému člověku jsou tedy i mé city ploché. Toto je druhá úroveň vztahů, která vede k osamělosti.
Existuje ale i třetí rovina, která je nad rovinou vztahů a která také kauzálně souvisí s osamělostí. Toto je úroveň setkání. Tato rovina je spojena s tím, že ve vztahu jsem já. Pokud ve vztahu můžeme prožívat společné bytí a cítit blízkost druhého člověka, pak se díky já vnáší další aspekt, který „exploduje“ toto příjemné společné bytí: se vší propojeností a vzájemným úsilím si uvědomujeme, že já jsem já, ty jsi ty, ale já nejsem ty. Ten rozdíl, který nelze odstranit. Vyloučí se to třeba v symbiotickém vztahu, kdy se v tobě sám rozpustím. Ale pokud jsem já, pak je mezi námi hranice. Pak se trápím, že v zásadě zodpovídám jen sám za sebe, jsem sám se sebou.
Na tomto světě není druhý Alfried Lenglet. Každý z nás je jedinečný a jedinečný. To, jaká jsem, není nikde jinde jedinečná. A to je základ, který nás v tomto světě může potenciálně učinit osamělými.
Uzdravení z osamělosti
Co zde může pomoci? Druhý člověk má stejné pocity, cítí se stejně. Pokud jsi to Ty, kdo se na mě obrátí, pomůže mi to přijmout samotu. Pokud se na mě ostatní lidé podívají mým směrem, dají mi vědět: „Vidím tě. Jsi tady.” A skutečně jsem zde, a nejen svými pocity – jsem zde jako Osoba.
Pokud mě například poslouchá jiný člověk, pak je namířen na mě. Nejde jen o to, že dochází k nějakému pohybu pocitů, ale že se mi někdo snaží porozumět. A on mi říká, že chápe, co si o tom myslí. Pokud se ostatní lidé zajímají o to, co dělám, pak vidím, že jsem tuto akci udělal, a to přitahuje pozornost jiné osoby. To znamená, že to vidím nejen já, ale i ostatní. A pak se to stane realitou. Pokud se na mě ostatní tak dívají, pak respektují hranice a odlišnosti. Pokud se cítím vidět, znamená to, že se mnou bylo zacházeno s respektem.
Pokud ostatní lidé udělají další krok a budou mě brát vážně, nechejte mi ten můj: „Ano, tenhle dort jsi upekl ty, ne já,“ pak se ke mně chovají férově. Pokud budou poslouchat mé komentáře, pokud řeknou: „To, co jste řekl, je důležité. Možná to můžete vysvětlit dále?“, pak se ke mně tito lidé chovají férově. To je ještě vyšší úroveň než jen být viděn. Být viděn znamená respektovat hranici, nešlapu na tebe, neobcházím tě. Vrcholem všeho je uznání mé hodnoty. Pokud druhý řekne: „Líbí se mi to“; “Myslím, že je to důležité,” pak dostávám hodnotový soud od druhého. A tím zakořenila moje sebeúcta. Možná dostanu kritiku, ale dává mi to určitý obrys jako Osobě. Pokud ke mně ostatní přicházejí, jsou na mě naladěni, nejsem sám.
Pokud se toto vše stane, když jsem dítě, pak mohu budovat své Já.Rozvoj Já je spojen se setkáváním s druhými lidmi. Rodiče jsou lidé, kteří mě vidí, berou mě vážně a dávají mi najevo, že si mě váží. A pak totéž může začít dělat i dítě samo se sebou.
Musíme se to naučit. Můžeme se to naučit od druhých, ale nemůžeme to v sobě bez Tebe rozvíjet. To je důvod, proč Martin Buber řekl, že já se stává já vedle tebe. Já získává schopnost vypořádat se sám se sebou – a pak stejným způsobem jednat s ostatními. Člověk, který prožívá setkání, rozvíjí schopnosti, díky kterým se může setkávat s ostatními.
Máme Osobu – toto je zdroj. Tento zdroj sám v nás začíná promlouvat, ale k tomu musím být slyšen. To já potřebuji Tebe, které to bude poslouchat. Díky setkání s tím druhým můžu jít do sebe. A zároveň zažívám základní zkušenost být Osobou. Důvěřuji sobě, mám vnitřní život, Osoba ve mně mluví ke svému Já a skrze Já mluvím k Tobě a tak se vyjadřuje. Pokud žiji z této koherence, pak jsem autentický, pak jsem skutečně já. A pak už nejsem sám.
Přečtěte si celý text na webu thezis.ru
V minulém sloupku ke 14. únoru jsem psal o nemožnosti cítit se osaměle, když je kolem hodně lidí. A dnes se chci na tento pocit podívat z druhé strany.
Každý z nás má právo cítit se osaměle, trápit se tím a požádat své blízké, aby byli s námi, když se cítíme sami špatně. Je normální, stejně jako v zásadě, zažít absolutně jakýkoli z našich pocitů. Nejsou ani dobré, ani špatné. Sami je hodnotíme na základě subjektivních vnitřních zkušeností. Rozhodně potřebujeme všechny smysly, ty jako kompas udávají směrový vektor.
Samota nemá nic společného s fyzickou přítomností jiných lidí. Je to stav mysli, kdy existuje propast mezi tím, co od vztahu chceme nebo očekáváme, a tím, co v něm prožíváme. Proto pro někoho bude samota tím nejlepším obdobím v životě, pro jiného nesnesitelná existence a pro jiného může být útočištěm nebo vyhnanstvím.
Všichni tento pocit známe. Každý z nás se s tím potýká, zvláště když ztratí své blízké, blízké, přátele, ty, kteří nám dávají podporu a podporu. Je těžké smířit se se ztrátou a mnoho lidí opravdu potřebuje někoho, kdo se zastane a dá jasně najevo: „Jsem tady, jsem nablízku, v takové chvíli byste neměli být sami.“
Když se mi to stane, používám všechny možné zdroje. Před několika lety, v jednom ze zlomových okamžiků mého života, se mi dostalo podpory a lásky neuvěřitelného množství lidí, kteří věděli o tom, co se děje. Do mého příběhu se pak zapojili přátelé, příbuzní, kolegové, učitelé, psychoterapeut, samozřejmě moje maminka a dokonce i moje 90letá babička – všichni. Když si na to vzpomenu, chápu, že v tu chvíli se pro mě všichni stali ochranným, uspávajícím mrakem, který mě zahalil a umožnil mi prožít můj smutek co nejbezpečněji. S bezpodmínečným pochopením, přijetím a láskou. Abych se mohl vzpamatovat a pokračovat ve svém životě.
Ale už tehdy jsem se mezi velkým množstvím lidí cítil osamělý. I když jsem věděl, že stačí vytočit na telefonu sedm čísel, aby byl poblíž někdo z mých blízkých. Vzpomněl jsem si také na radu terapeuta: pokud vás přepadnou obtížné pocity (obvykle vás přepadnou, když nikdo není poblíž), musíte udělat „pomalý tok“: dovolte si prožívat ten pocit pomalu, naslouchejte mu, povolte být, a přestat, když to bude příliš mnoho. Příště to vydržím trochu víc, aniž bych upadl do bolesti, pak ještě víc a víc. Živé pocity nám tímto způsobem umožňují vnitřně expandovat, jak to bylo, a dává nám schopnost jim odolat, aniž bychom utíkali, vyhýbali se, odvraceli se nebo předstírali, že neexistují. Pomohlo mi to.
Více k tématu
“Druhá polovina je mýtus.” Psycholog o lásce a osamělosti na Valentýna
Tento proces lze zažít pouze sám. S uvědoměním, že se dokážu uživit bez pomoci druhých, se osamělost může stát opěrným bodem. Může se stát oním uspávajícím mrakem, který nás izoluje od jevů vnějšího světa a umožní nám ponořit se do sebe a vidět, co se skutečně děje tady a teď. Dá nám to příležitost analyzovat, jak jsme v tomto okamžiku života dopadli, co k tomu vedlo, umožní nám to vidět, jaké pocity se objevují, jak se pocity mění. Zaměřte se na sebe, propojujte myšlenky, emoce a tělo.
To nelze dělat obklopeni ostatními: budeme na ně vědomě či nevědomě spoléhat a oni nám tuto podporu poskytnou. Osamělost se stane oporou, když to dokážeme sami pro sebe. Ano, s pomocí druhých je to pro nás opravdu jednodušší a učíme se žádat o podporu. Ale nyní navrhuji naučit se žádat o podporu a podporu od sebe sama tím, že budete žít svou osamělost.
Můžete začít tím, že tento pocit přiznáte, jednoduše si řeknete: „Ano, cítím se osamělý, jsem osamělý člověk, a to mě velmi mrzí a bolí. Přál bych si, aby to se mnou někdo mohl sdílet, abych se cítil lépe, ale z nějakého důvodu teď vedle mě žádný takový není. Z toho jsem ještě smutnější.” V tomto okamžiku mohou pocity začít přemáhat, to znamená být přehnané, a to je místo, kde je zapotřebí „pomalý tok“. Musíte si říct „stop“, poděkovat si za vaši upřímnost a možnost prožít všechny emoce, které při tom vznikly.
Někdy si samotu nevybíráme, ale nacházíme se v ní, ale vždy máme na výběr, jak s ní zacházet.
